Emre Can: „Nesnáším prohry a chci mít svůj podíl na úspěchu týmu“
Je mu teprve 26 let a dostává se tak do střední fáze své kariéry, přesto toho už prožil neskutečně moc. Řeč je o středopolaři Emre Canovi, jehož cesta z frankfurtského Nordweststadtu až do BVB se dá označit za výjimečnou. I proto s ním Daniel Stolpe a Boris Rupert pro oficiální web připravili rozhovor, jehož český překlad vám exkluzivně přinášíme. Sebevědomý mladý muž promluvil o respektu na asfaltových hřištích v průběhu jeho mládí, rychlém dospívání nebo zkušenostech s Pepem Guardiolou, Cristianem Ronaldem či Erlingem Haalandem. Pohodlně se usaďte, začínáme.
Emre, co ti do života dalo tvoje dospívání ve frankfurtské oblasti Northweststadt – a to jak fotbalově, tak osobně?
Je to tvrdé místo, o tom není pochyb. Naučíte se být silný, naučíte se ukazovat respekt při všem, co děláte, naučíte se nebýt sobecký, sdílet a naučíte se taky vybírat si dobré cesty. Nebo ty špatné. Naštěstí jsem si já vybral tu správnou. Ale viděl jsem hodně mladých lidí, mých kamarádů ze školy, skončit na drogách. Já měl naštěstí oporu v mé rodině a přátelích vždy, když jsem ji potřeboval. A když budeme mluvit o fotbalu, naučil jsem se, že člověk ze sebe musí odevzdat naprosto všechno a udělat maximum, co je možné, když chce vyhrát. Hrávali jsme na asfaltových hřištích a jediné, na čem záleželo, bylo vítězství. Nestarali jsme se o to, odkud kdo je. Nepochopte to špatně, člověk se může hodně naučit i z porážek. Ale vítězství jednoduše chutná daleko lépe. Nesnáším prohry.
V první polovině sezóny média hodně rozebírala mentalitu, odhodlání, kuráž a tvrdost. Jsou to všechno vlastnosti, které může někdo, kdo vyrůstal Northweststadt přinést do fotbalového týmu?
Při nejmenším musíte věřit ve vlastní schopnost se dostat na vrchol. Když mi bylo šest, hrál jsem v týmu s lidmi o dost staršími, než jsem byl já sám. Měl jsem dost talentu, abych mohl. Všichni se nade mě povyšovali. V takové situaci si respekt musíte zasloužit.
Považuješ se za statečného člověka?
Řeklo bych, že jo. Jsem statečný.
Jaké jsou tvoje první fotbalové vzpomínky? Slyšel jsem, že se tvoje matka o tebe bála, když si ve čtyřech opouštěl domov a šel si hrát ven s ostatními dětmi.
Bydleli jsme v paneláku a měl jsem tam opravdu hodně přátel. Mohl jsem jít ven a hrát si, protože stačilo, aby se podívala z okna a viděla mě dole. Později jsem během školních prázdnin odcházel v deset ráno a vracel se v osm večer. Když mi bylo šest, povídám jí: „Chci být ve fotbalovém klubu.“ A vytrval jsem, dokud mě do jednoho mamka nevzala. V tom prvním jsem bohužel nemohl trénovat, protože už měli moc hráčů. Pár dní na to jsme dorazili do SV Blau-Gelb Frankfurt. Absolvoval jsem tam pár tréninků s mými vrstevníky a pak trenér řekl, že jsem moc dobrý a budou mě muset posunout o kategorii výše ke starším dětem.
Byl jsi připravený, když to řekl? Nebo už si v té době tušil, že ti hraní na ulici dalo výhodu?
Prostě jsem chtěl hrát fotbal a vůbec jsem o tomhle nepřemýšlel. Ale je možné, že právě to venkovní hraní s tím mělo něco společného. Všichni moji kamarádi byli o něco starší než já. Je to mimochodem stejně i dnes.
Vyrůstal si v tvrdém prostředí, ale potom ses v mladém věku přestěhoval do akademie. Zažil si obě strany mince, řekl bys, že právě ulice je stále nejlepší výchova pro budoucí fotbalisty?
Stoprocentně. Až se stanu rodičem, určitě budu posílat moje děti hrát si ven (směje se). To je totiž místo, kde se naučíte, jak se prosadit. A bylo to tak i u mě. Ulice mi toho bezpochyby hodně daly. Rodiče pracovali velice tvrdě, táta ve stavebnictví, mamka v úklidové firmě. Ale já jsem rozhodně neopouštěl domov každý den s 20 eurovou bankovkou v kapse. Mamka mi sem tam dala jedno nebo dvě eura, ale rozhodně ne víc. A já musel dlouho a dobře přemýšlet, jak s nimi vyžít pár dní. Teď vydělávám dost peněz. Jsem si toho vědom a vážím si toho. Nikdy nezapomenu, co pro mě udělali rodiče. Právě to, co jsem prožil, mi vždycky pomůže zůstat nohama na zemi.
Když ti bylo 12, dávalo tenkrát smysl, abys ses z menšího lokálního klubu, SV Blau-Gelb, přesunul do toho největšího ve městě, tedy Eintrachtu Frankfurt. Ale ty sis zvolil až v 15 celých 400 km vzdálený Bayern Mnichov. Co bylo za tím rozhodnutím?
Jak jsem už říkal, v porovnání s lidmi okolo mě jsem měl hodně talentu. Hrál jsem za výběr Hesenska a potkal ve 14 letech mého současného agenta. On mi říkal: „Jsi na svůj věk velice vyzrálý. Stydlivý, ale vyzrálý. Umíš si představit, že bys šel do Bayernu?“ Mamka mě nechtěla v tak mladém věku pustit a táta říkal, že pro mě bude nejlepší, když se rozhodnu sám.
Pro matku to muselo být velice těžké. Byl to pro tebe velký a odvážný krok…
Když se za tím ohlédnu, byl to nejspíš můj první krok k tomu stát se dospělým. My, fotbalisti, bohužel musíme dospět velmi rychle a přicházíme v porovnání s vrstevníky o dost věcí. Samozřejmě ale ne o všechny party…(směje se)
V Nordweststadtu ses naučil bojovat. Pokračovalo tvoje sebevědomí i v Mnichově, speciálně s tamní Mia san Mia mentalitou (pozn. red. „My jsme my“, Thomas Müller motto Bayernu popsal jako „absolutní touhu zvítězit“)?
V té době pro mě neexistovalo nic jiného, než výhra. Když jsem v 15 přišel do Bayernu, neměl jsem žádný strach. Mým trenérem byl tehdy Stefan Beckenbauer, který už nás bohužel navždy opustil. Po pár dnech jsem trénoval s U19 a hrál za U17. V 16 letech už jsem natrvalo přešel do U19. Byl jsem velký, vyzrálý a měl hodně talentu. Když jsem byl druhým rokem v áčku, stal se trenérem Pep Guardiola.
Jaký byl tvůj vztah s ním?
Na férovku jsem se ho zeptal, jaké jsou mé šance. Byl ke mně upřímný a řekl narovinu, že to nebudu mít jednoduché. Věděl jsem, že je pro můj vývoj důležité, abych pravidelně nastupoval a netrávil zbytečně moc času na lavičce. Nabídka Leverkusenu tak přišla v pravý čas.
“Období strávené v zahraničí bylo skvělé“
Hodně lidí překvapilo, když si po pouhém roce v Bayeru přestoupil do Anglie.
V Leverkusenu jsem zažil skvělý rok. Když se veřejně oznámil můj přestup do zahraničí, snesla se na mou hlavu velká dávka kritiky. Všichni říkali, že ve 20 jsem na tom ještě příliš mladý. Ale já věděl, že to musím udělat. A měl jsem pravdu. V Liverpoolu jsem zanechal vlastní stopu. Byl jsem důležitou součástí týmu a hrál každý zápas.
Co ses naučil během angažmá v Liverpoolu a Turíně?
V Anglii je to o atraktivním fotbalu, tvrdých soubéjích a precizních dlouhých balonech. V Itálii je v centru zájmu pro změnu taktika. Jsem rád za všechny zkušenosti z obou klubů. Dalo mi to hodně jako fotbalistovi i jako člověku. Období strávené v zahraničí bylo skvělé.
V Juventusu jsi hrál s Cristianem Ronaldem. Co ses naučil od něj?
Dělá všechno to, co musí, každý den. Vždycky na sto procent. Je extrémně profesionální úplně ve všem, co dělá. A to je důvod, proč je tak úspěšný. Nikdy jsem nepotkal nikoho se stejným odhodláním, jakým se prezentuje Ronaldo. To je to, co ho dostalo tam, kde je dnes. Jeho pracovní morálka a etika na mě zanechala obrovský dojem.
V první polovině sezóny si nedostával v Juventusu tolik prostoru a rozhodl ses pro přestup do Dortmundu. Proč?
Vždycky jsem BVB obdivoval. Chtěl jsem do klubu, kde budu mít na hřišti důležitou roli, kde budu potřeba. A to byl případ Dortmundu. Borussia se ke mně perfektně hodí a platí to i naopak.
Na hřišti působíš jako lídr. Je to něco, co se naučíš, nebo se s tím musíš narodit?
Tohle jednou perfektně shrnul Nuri Sahin: dokonce i ve škole poznáte, kdo se stará o ostatní a kdo se stará pouze o sebe. A poznáte, když se někdo přirozeně chopí role lídra. Já chci pomoc týmu a mít svůj podíl na tom, že budeme úspěšní.
Řekl si, že jsi nikdy nepotkal hráče jako Erling Haaland. Co je na něm tak ojedinělého?
Každý hráč je speciální svým vlastním způsobem. Erling má všechny vlastnosti špičkového útočníka. Je neuvěřitelně rychlý, silný, dobrý ve vzduchu a kvalitní střelec. A navíc vždycky ví, kde je branka. Při tom nemusím zmiňovat, že je na svůj věk extrémně vyzrálý. Erling je profesionální a přemýšlí tak o všem. Jestli vydrží, má před sebou neuvěřitelnou kariéru.
V BVB toho mám ještě hodně před sebou
Vedení, fanoušci i experti se shodují, že jste ty a Erling byly chybějícími kousky skládačky, které BVB v letošní sezóně chyběly.
Vždycky se společně bavíme, jak se můžeme zlepšovat a jak co nejlépe využít našich předností, abychom pomohli týmu k úspěchu. Oba přemýšlíme stejně. Oba chceme uspět. A navzájem se motivujeme. Erling má skvělou povahu. Oceňuji, jakým způsobem se chová.
Je ti teprve 26 let, jsi v prostřední fázi své kariéry a přesto už si toho prožil tolik. Stalo se všechno tak, jak si doufal a představoval si to, když si byl malý kluk?
Když mi bylo čtyři nebo pět a kopávali jsme si u baráku, snil jsem o tom, že se stanu fotbalistou. Když mi bylo 15, měl jsem plán. Takže jo, řekl bych, že se jsem se dostal, kam jsem doufal. Jsem extrémně vděčný všem lidem, kteří mi na mé cestě pomohli.
Eintracht Frankfurt, Bayern Mnichov, Bayer Leverkusen, Liverpool, Juventus, Borussia Dortmund. Musíš být pyšný na tenhle seznam klubů, za které si hrál…
Kdyby mi tohle někdo před deseti lety řekl, nevěřil bych mu. Nelituju jediného kroku, který jsem udělal. Z každého z nich jsem se něco naučil. A teď toho mám před sebou ještě hodně v BVB.
Emre Can v číslech
- Vyhrál v této sezóně bundesligy vyhrál působivých 61 % soubojů a udělal jen 13 faulů
- Zaznamenal v zahraničí 152 startů – 37 v Serii A za Juventus (4 góly, 1 asistence) a 115 v Premier League za Liverpool (10 gólů, 7 asistencí)
- Na svém kontě má 25 reprezentačních startů za Německo, v nichž vstřelil jednu branku. Byl součástí vítězného týmu na Konfederačním poháru 2017